www.musicologica.cz/studie/295-hudba-duchcov

 

    Hudební  inventář barokního  kostela Zvěstování  Panny Marie v Duchcově.

 

    Jen velmi málo víme o hudebních aktivitách v Duchcově během 17. a 18. století . Na rozdíl od architektury  a  výtvarného umění je tématika provozování  hudby  v této lokalitě stále neprobádaná.   Není doposud získaná dostatečná pramenná základna, která by pomohla zmapovat tuto problematiku. Můžeme však snadno předpokládat, že během období vrcholného baroka došlo v Duchcově ke společenskému rozvoji, který mimo jiné  přinesl změnu, ba dokonce  až revitalizaci, veřejného a kulturního života zdejších obyvatel. Zhodnotíme-li například  rozsáhlost a důmyslnost  řešení zdejšího hraběcího sídla a jaké osobnosti  se spolupodílely na výtvarném provedení,  musíme dojít k závěru, který jasně napovídá, že Duchcov musel tehdy být velmi zajímavým a snad i přitažlivým místem pro osobnosti s uměleckým zaměřením.   V takovém to prostředí se jistě mohlo dařit i hudebníkům, protože hudba vždy nezastupitelně patřila k baroknímu pojetí ideálu krásy.[1]

     Velmi cenným svědectvím, týkající se provádění hudby v první pol. 18. století v Duchcově,  je zachovaný hudební  inventář kostela Zvěstování Panny Marie.[2] Tento důležitý,  dnes možná jediný známý uceleně zachovaný pramen,  zahrnuje  soupis dobového instrumentáře a poměrně dobře informující seznam  sakrálních skladeb,  které tvořily repertoár zdejšího kůru. Už na první pohled je možné rozpoznat, že  hudba v Duchcově od interpretů nárokovala dostatečnou  teoretickou, ale i praktickou připravenost.  Bohužel věděli bychom více, kdyby se zachovaly  party alespoň některých skladeb, ať už kompletně nebo jenom z části.  Z Duchcova se zřejmě nezachovalo nic. Jistá naděje snad vysvítá  v budoucím objevu duchcovských hudebnin. Je tu i druhá možnost,  že  uvedené skladby v inventáři mohou být zachovány v hudebních sbírkách jiných lokalit, které měly větší štěstí než ta duchcovská.  Běžnou praxí rozmnožování not  bylo totiž ruční opisování. Byl to nejrychlejší, ale hlavně  nejlevnější způsob k  rozšiřování a získávání  muzikálií.  Tisky byly zpravidla  drahé, jejich výroba nákladná a náročná na čas.  Zároveň v Čechách je tento druh  komunikace a vzájemného předávání hudebnin  snadno doložitelný a duchcovští hudebníci v této praxi  určitě nezaostávali. U velkého počtu jmenovaných  skladeb vše nasvědčuje tomu, že vznikaly mimo Duchcov a jeho blízké okolí.  Na zdejší kůr byly nějakým způsobem doručeny.  Stejně tak není vyloučeno odesílaní  hudebnin z Duchcova  třeba i do vzdálenějších míst země.

       Duchcovská sbírka pravděpodobně začala vznikat někdy po roce 1700, nejpozději však začátkem  20. let 18. století,  kdy máme zprávy o zprovoznění kostela (1722). Jistě bylo pamatováno i na hudbu.  Většina sbírky  pak byla shromážděna cca do roku 1750.  Časové zařazení do první pol. 18. století nepřímo potvrzují i jmenovaní hudební skladatelé. Jsou tu uvedeny tehdy slavné autority jako Caldara, Lotti, Porpora, Conti, Mancini, Vinci, Hasse. Dále jsou zde zastoupeni hudebníci, poukazující na  styk s Prahou -Reichnauer, Sehling, s velkou pravděpodobností Brentner (Preunttner ?) a snad Wenzely (Wenzel?). Jmenovaní autoři byli činní právě v době, kdy byl duchcovský  kostel vlastně stále ještě novostavbou. Můžeme se domnívat, že stejně tak,  v současné době  nám dosud neznámá osoba, tehdy zaopatřovala  duchcovský kůr  dosažitelnými hudebními novinkami, které někdy do Čech putovaly až z Itálie, především pak z Vídně nebo Drážďan.  Ve sbírce je zastoupen také vysoký počet  anonymů a autorů sice jmenovaných , ale dnes méně známých, nebo zcela neznámých - Rofeld, Eckert, Klima, Urtica, Swoboda, Nowac, Czermak, Geisler, nebo Kluck. Zda má  nositel posledního uvedeného jména něco společného se slavným Ch. W. Gluckem nebo nedalekým Chomutovem, nelze zatím bezpečně doložit.  Na Cítoliby (popřípadě Prahu) poukazuje jméno Urtica, nebo-li Kopřiva. Jméno Eckert patrně můžeme ztotožnit s teplickým varhaníkem a hudcovským rodákem, Bernardem Jacobem Eckertem ( 1697-1779). Je nepravděpodobné, že některý ze jmenovaných hudebníků pocházel z Duchcova, nebo přímo působil na zdejším kůru. A zda některý z domácích hudebníků obohatil zdejší  produkce svými kompozicemi není také  doložené. V úvahu snad přichází jména Petzold a především Parč.  Avšak jména Petzold ani Parč (Partsch) se v inventáři neobjevují. 

      Seznam skladeb zahrnuje mše, litanie, nešpory, offertoria, hudbu k oslavě Panny Marie ( Salve Regina, Ave Regina Coelorum,  Alma Redemptoris, Regina Caeli Laetare) a duchovní árie. Kromě árií jsou všechny uváděné tituly vybaveny krátkým notovým zápisem charakteristického tématu. U árií se však setkaváme s důležitým momentem. U každé z nich je uvedeno nástrojové a pěvecké obsazení. Zde, a podle již zmiňovaného instrumentáře, je proto  možné vysledovat jaké nástroje mohly být v Duchcově  nečastěji používány.  Obecně lze přepokládat, že pro lepší hudební produkci bylo zapotřebí minimálně dvou houslistů, jednoho violisty, varhaníka, popřípadě pokud byl k dispozici, i dalšího hráče  bassa continua, třeba cembalisty nebo  loutnisty.  O používání loutny nebo cembala v Duchcově  není zatím znám žádný údaj i když v nedalékém oseckém klášteře  jsou cembalo i loutna doloženy  po celou první pol. 18. století (1706, 1720-1733, 1753). Loutna se v Oseku dokonce vyskytuje v počtu dvou až tří (snad i v počtu čtyř?) exemplářů. Jak loutna, tak i cembalo  v baroku patřily k běžně používaným hudebním nástrojům. Jejich přítomnost je tedy v Duchcově pravděpodobná. I přesto, že u aríí nejsou uváděny žádné  basové nástroje, lze předpokládat violoncellistu a hráče na violon. K nástojům je třeba připočítat nejméně jednoho  až čtyři zpěváky. Sečteme-li jednotlivé hudebníky dojdeme k závěru, že duchcovská chrámová kapela mohla být tvořena pěti až deseti hudebníky. Pokud byla hudba prováděná při významnější události, mohl se počet rozrůst ještě cca o deset až patnáct a třeba i více hudebníků. V soupisu nástrojů, uvedeném v inventáři, najdeme svědectví  o přítomnosti  bohatšího instrumentáře.   Kromě již uváděných smyčcových nástrojů je zde i pestré zastoupení nástrojů dechových. Například  trompety, pozouny, horny, hoboj a fagot. Je nutné také dodat, že u árií je nejméně v jednom případě jmenovaná i příčná flétna.  Konečný počet hudebníků tedy mohl být dohromady kolem dvaceti pěti instrumentalistů a zpěváků. Uvedené počty vyhovují dobové praxi a  nepřekračují jakési  standardy zámeckých i chrámových barokních kapel v Čechách.

      Je velmi pozoruhodné, že duchcovský inventář neobsahuje  žádnou skladbu ryze instrumentální. Je možné, že na zdejším kůru  například o tzv. sonáty da chiesa, nebyl příliš velký zájem. Lze se také domnívat , že zde nepůsobil žádný výkonný sólista. Snad  hudebniny tohoto druhu byly v soukromém vlastnictví, tudíž v inventáři se neobjevují. Nicméně duchcovský hudební inventář  lze charakterizovat jako typickou hudební sbírku, obsahující repertoár,  určený především k provozním účelům kostela, což v době baroka bylo naprosto běžné. Na hudebníka bylo tehdy pohlíženo  především jako na schopného řemeslníka, zaopatřujícího společnost hudbou. A tak to bylo určitě i v Duchcově . I přesto, že bychom   mezi členy duchcovské  chrámové kapely marně hledali tak význačné a vysoce honorované celebrity,  jako třeba byli Vivaldi, Pisendel, Veracini …. neznamená to, že hudba na zdejším kůru měla zákonitě nekvalitní, méně cennou podobu. Byla zaměřená na praktické potřeby, které vůbec nemusely být  prostoduché a komerční, rozhodně ne dekadenční.  Naopak je tu předpoklad, že produkce mohly být prováděny  na dostatečné estetické i duchovní úrovni.

     Existuje dodnes řada nevyřešených otázek, týkající se hudby  18. století. A to platí i pro hudbu  v  Duchcově. Hudební inventář je určitě  směrodatným pramenem, avšak zdaleka neodpovídá na všechno,  co bychom potřebovali vědět pro ucelenější pohled na zdejší barokní  hudební kulturu. V  tomto okamžiku se proto můžeme do značné míry pouze  domnívat a uvažovat o tom , jak to tenkrát opravdu bylo.

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                       

 


[1] Tento předpoklad může potvrdit také objev pana  PhDr. J. Wolfa, který zjistil, že již pře rokem 1700 byl hudební život v Duchcově vysoce organizovaný.

[2]  Přesný název zní: „Catalogus sammentlicher und der Kirchen Sub Titulo Beatae Mariae Virginis annuntiatae in Dux gehörigen Instrumenten un Musicalien“. Tato památka se dnes nachází v Okresním archivu v Teplicích a byl jsem na ni upozorněn panem PhDr. V. Honysem. Existuje také opis vytvořený B. Marrem, dnes uložený v duchcovském muzeu.

 

Hudebníci na kůru duchcovského  kostela sv. Jiří  ve druhé  polovině 17. století.

 

 

     Dne 21.srpna 1677 bylo  duchcovskými  měšťany  se svolením svatojiřského děkana  založeno bratrstvo  zasvěcené patronce hudebníků,  sv. Cecílii. Zakládací listina bratrstva (dnes uložená v NA Praha) kromě popisu povinností  členů  uvádí  i několik cenných informací  o zdejších instrumentalistech a zpěvácích.  Díky tomuto dokumentu vystupuje několik duchcovských hudebníků  vůči nám z anonymity, čímž  je nám  umožněno  sestavit   orientační  jmenný a nástrojový seznam, který leccos vypovídá o praxi  a úrovni  hudební kultury  na kůru zdejšího  kostela  Sv. Jiří  ve druhé polovině 17. století:

Joannes Ignatius Scheinpflug  -   kantor  a regenschori

Laurentius Reichl    -        diskantista

Georg Wentzel  Heinrich -     altista

Zachariass  Ross     -      cinkenista

Joan Wenzel  Roth   -      klarinista

Anderas  Girzick      -      altový trombon 

 Mathias Weiss        -      tenorový trombon

Christoph Hirsch       -     quartový trombon (a altový trombon nebo altista není zcela jasné?).

Joan Georg Wildt      -     první houslista

Andreas Pabel          -    druhý houslista

Jacob Kiehl              -    Violonista

Joanes Petzold         -     varhaník

Johannes Lebwohl     -    varhaník

Mathias Heinrich Schirmer  -  adjuvant  ( snad kalkant nebo  třeba opisovač not apod. , funkce  není zcela jasná).

     Je více než pravděpodobné, že jmenovaní hudebníci tvořili  stálou  duchcovskou chrámovou  kapelu, která pravidelně obstarávala  hudbu k církevním  obřadům  a jistě tak reprezentovala duchcovský hudební život nejen sakrálního, ale i světského charakteru.  V  17. století bylo běžné, že chrámoví hudebníci byli angažovaní i mimo kostel.

     Jako první mezi  jmenovanými  hudebníky  je uveden  cantor  at regenschori  J. I. Scheinpflug.  Scheinpflug  je také zmiňován v  seznamu školních zaměstnanců zdejší školy a to , podobně jako v zakládací listině, ve funkci  kantora  v letech 1670-1710+. Vše nasvědčuje tomu, že zdejší škola zaměstnávala  hudební  „profesionály“ , kterým  byla svěřena péče o hudbu na kůru a hudební výchova  dorostu.  Ve školním seznamu tak mimo jiné nacházíme organisty , nebo-li  varhaníky ( Pichler? Joh. (cca 1640-1664+), Petzold Johann  (1646-1656+) ) či kantory ( Majer Andreas  (1620-1645), Pfaffendorff Barthol  (1650-1665+)), tedy osobnosti  označené hudební nebo hudebně-pedagogickou profesí.   S  postavením  kantora  či  varhaníka  byla v   17. století běžně  spojovaná  funkce regenschoriho, konečně jak  je názorně předvedeno v případě  Scheinpfluga.  Scheinpflug byl tedy pověřenou  osobou, která pravděpodobně nesla hlavní zodpovědnost za kvalitu a organizaci námi uvedené kapely.

      Mezi  instrumentalisty se vyskytuje pět hráčů na dechové nástroje (žestě),  kteří zároveň tvoří více než polovinu zmiňovaných instrumentalistů. To zdaleka není zarážející, protože obliba „dechů“ byla ještě v druhé polovině 17. století velká.   Ani městské trubačské cechy nebyly ničím  neobvyklým i když v Duchcově žádný takový to spolek není doložen.  Zároveň  dechové soubory jaksi evokují  tradici Renesance.  Zastoupení, které se nám nabízí v Duchcově by hravě obsáhlo čtyřhlasou nebo pětihlasou sazbu a společně se zpěváky mohlo nabídnout úctyhodnou hudební produkci.

      Vůči dechovým nástrojům  byly v 17. století  do kontrastu často stavěny nástroje  smyčcové.  Dosahovalo se tím mimořádného barevného a emotivního koncertantního efektu.  V Duchcově byly k disposici nejméně dvoje housle, v běžně používaném a  tedy  i charakteristickém počtu pro 17. století. K  houslím můžeme přičíst ještě  violon ( basový smyčcový nástroj), avšak tento nástroj  je třeba stavět do skupiny  bassa continua.

      Basso continuo ( generalbass, nebo-li  harmonicko rytmický doprovod) v Duchcově bezpochyby zastávaly varhany (popřípadě pozitiv nebo regál)) podpírané zmiňovaným violonem. Víceméně s trochou fantazie můžeme ještě uvažovat o používání  cembala, které je doloženo  v roce 1706 v nedalekém Oseku,  stejně tak další nástroje bassa continua, jako loutna, viola da gamba,  galizona, mandora a později  snad i angelica (1733) .  Theorba  je víceméně nepravděpodobná.  První zmíňka o používání Violoncella ( Basetlu)  v Duchcově pochází až z roku 1715.

      Nedílnou součást chrámových kapel  17. století tvořili zpěváci. V Duchcově jsou uvedeni diskantista  a altista. Určitě se jednalo  o dospělé osoby.  Záhadou tak zůstává jejich vyškolení , protože výchova zpěváků  těchto rozsahů vyžadovala mimořádnou  péči a profesionální přístup. Proto se můžeme domnívat, že oproti jiným zpěvákům , zaručeně rekrutovaných především ve zdejší škole, šlo o ctěné hudebníky.

      Instrumentální  i pěvecké zastoupení  kůru  kostela sv. Jiří v Duchcově   nabízí dostatečný prostor k uvádění poměrně náročného, zajímavého a pestrého repertoáru.  Odpovídá běžnému , s určitého pohledu spíše  k lepšímu  vybavení chrámových kapel na území  Českého království ve druhé polovině 17. století.  Bohužel k přesnějšímu vytvoření představy opět schází potřebné  informace, především  dosud neznámý a s velkou pravděpodobností  skartovaný již v 18. století  a zřejmě navždy ztracený, notový materiál. Nasvědčuje tomu repertoár pozdějšího inventáře  z poloviny 18. století, který se evidentně podroboval  tehdejším moderním trendům. Naděje na znovuobjevení je tímto velmi omezená, ba až nulová.  Nicméně zakládací listina  bratrstva sv. Cecílie jasně poukazuje na hudbu jako na vítanou společnici duchcovských měšťanů, z nichž  někteří  byli aktivními a podle všeho schopnými hudebníky . Zároveň také poukazuje na dnes zanedbanou, téměř zapomenutou kulturní tradici města Duchcova. 

Za  velmi cenné informace, bez kterých by tento článek nemohl vzniknout, bych rád  na tomto místě poděkoval panu .Phdr. Jiřímu Wolfovi.

                                                                                                                                                                                  

 

      

 

 

 

Hudební instrumentář kostela sv.Jiří v Duchcově zb roku 1730

      Duchcovská Pamětní kniha ( dnes uložená v SOkA Teplice) je velmi cenným historickým pramenem pro poznání  minulosti  tohoto města . Obsahuje důležité informace  k nimž jistě patří i  účetní záznamy a inventáře duchcovského děkanství, jejichž platnost svým podpisem  a krátkým komentářem  potvrdil děkan František Josef Nepomuk  Wagner dne 21. června  roku 1730. Toto  datování  je mimo jiné důležitým časovým údajem pro zkoumání  zdejší  chrámové hudby. Kromě zmiňovaných účtů a inventářů se  zde nachází  patrně nejstarší dochovaný duchcovský hudební instrumentář, uváděný jako součást vybavení děkanského kostela Sv. Jiří . Máme tedy k dispozici soupis hudebních nástrojů, podle něhož můžeme lépe hodnotit možnosti zdejších hudebníků a zároveň vyvodit poněkud přesnější závěry, týkající se praxe a vývoje hudby na místních kůrech v období baroka.

 Hudební instrumentář z roku 1730 obsahuje:

Nástroje                                                Počet

Varhany………………………………………  1

Positiv………………………………………...  1

Housle…………………………………………  5

Viola…………………………………………...  1

Pozouny………………………………………   3

Trompety ………………………………………  (C) 4, (D) 2

Tympány (dva páry nových, dva páry starých)  ..  4

Tympánový a violonový železný napínák …    2

Tympánové paličky…………………………..    2

Německý fagot……………………………….    1

Starý houslový violon(violoncello?)…………    1

 

    Je jisté, že pomocí uvedných nástrojů bylo snadné sestavit dobře znějící chrámovou kapelu.  Můžeme také doplnit, že během 18. století  v Čechách sakrální skladby  často obsahovaly  vokální sazbu a  instrumentaci: soprán (canto), alt, tenor, bass (tj.  CATB) + dvoje housle, dvoje clariny (trompety) a basso continuo ( organo), popř. tympány. Nástrojové vybavení v Duchcově bylo bez pochyby  vůči těmto požadavkům naprosto vyhovující. Nabízí se však několik drobných nesrovnalostí  a doplnění . Na první pohled je zarážející, že v seznamu figuruje pouze v náznaku  tehdy velmi důležitý basový nástroj,  violon. 

     Zprávy o používání violonu v Duchcově máme již z roku 1677, kdy je zmiňován violonista Jacob Kiehl.  Stejně tak z roku 1730 máme účetní záznam o vyplacení  4 zlatých violonistovi. Podobně jako positiv byl violon pravidelně používaný při procesích, které se konaly po celou první pol. 18. století. V této  době  se s violonem setkáváme také na kůrech v okolí Duchcova, například ve Světci nebo Oseku.

     I mladší  duchcovské instrumentáře violon uvádějí (např.  1751).  A konečně  duchcovská farní  účetní kniha, vedená  mezi léty 1715-1747, obsahuje řadu zápisů o platbách za opravy violonu (+ jakéhosi starého violonu ? 1719), ale i violonových smyčců. Nechybí ani údaje o nákupu strun. Violon byl  v Duchcově frekventovaným nástrojem, a proto byl zaručeně používán i kolem roku 1730. Mohl však také být  v soukromém vlastnictví  nebo patřit do majetku jiné instituce, například městské škole, kde se rovněž dají přepokládat další hudební nástroje, využívané k pedagogickým účelům, jako třeba housle, klavichordy nebo dokonce cembalo.

     Poněkud problematická je identifikace  nástroje uvedeného jako starý houslový violon (Violon geigen alte). Mohlo jít o čtyř strunný kontrabas, ale s nejvyšší pravděpodobností   se jedná o basový nástroj, který  se podobal,  nebo byl dokonce identický se současným violoncellem  ( německy kniegeige, nebol-li housle držené mezi koleny - barokní violoncello nemělo bodec). 

     Stejně tak můžeme vzít v úvahu basetl, nebol-li basičku, o které Leopold Mozart v roce 1756 píše, že mívala pět strun, ačkoliv v jeho době byl běžný již  redukovaný počet do podoby čtyř strunného  nástroje. Mozart proto basetl  ztotožnil  s violoncellem. V 18. století byl tento nástroj určitě známý nejen v Duchcově, ale třeba i v nedalekém Světci. Podobně jako v případě violonu o jeho využívání svědčí  především účetní zápisy.  Navíc přívlastek „starý“ naznačuje, že jde o nástroj v praxi zaběhnutý  již delší dobu.

      Mimořádné přízni se v chrámových kapelách barokních Čech  těšily klariny (trompety).  Přítomnost klarin je  v Duchcově bezpečně doložená od roku 1677. Nešlo o nějakou zvláštnost, protože  i na okolních kůrech byly tyto nástroje běžně používány.  Tak tomu zaručeně bylo v oseckém klášteře, Světci nebo také ve vzdálenějších Litoměřicích.  Zdejší klarinisté své nástroje  získávaly u jakéhosi obchodníka v Oseku. Šlo patrně o luxusní nástroje, protože podle některých doložených nákupů byly vyrobeny ze stříbra, nikoliv z levnější mosazi.

     Avšak v průběhu 18. století se vedle klarin začaly uplatňovat  také horny. Podle dochovaných hudebních památek ze svatoštěpánské katedrály  v Litoměřicích byly některé  starší skladby modernizovány právě přidáním hornových partů nebo clarinové party  bývaly dokonce  upravovány na hornové.  Nejstarší zatím doložená zmínka o hornách z okolí Duchcova pochází ze Světce z roku 1718, kdy pražské arcibiskupství nařídilo nákup dvou nových nástrojů. V Duchcově jsou  horny zatím prokazatelné až kolem poloviny 18. století.  V roce 1730 se  u Sv. Jiří zřejmě  ještě  hornám  žádná větší péče nevěnovala.

      Duchcovský hudební instrumentář  z roku 1730 je třeba chápat jako pevný nástrojový základ zdejší chrámové kapely.  Nelze vyloučit  přítomnost i dalších hudebních nástrojů, které mohly být  třeba v soukromém vlastnictví (například kantora), nebo se mohly  příležitostně objevovat  spolu s případnými hostujícími hudebníky z blízkého okolí. Nelze vyslovit jednoznačný a vyčerpávající závěr také proto, že barokní hudební praxe byla velmi flexibilní. Tato flexibilita, jak se zdá, jednoznačně  platila i pro duchcovské hudebníky.  Nicméně  svatojiřský instrumentář  můžeme  nepochybně zařadit  mezi  cenné a ojediněle dochované památky, poukazující na  pozoruhodnou kulturu, která se během 18. století v tomto kraji rozvinula. V samotných, téměř neznámých, hudebních dějinách města Duchcova  je proto díky  tomuto instrumentáři  možné předpokládat ještě  mnoho zajímavých a příjemných překvapení.

                                                                                                                                                             

 

  Hudební lekce Marie Anny z Valdštejna.

   U pobělohorské šlechty v Čechách se během několika desetiletí rozvinula potřeba výchovy, která by vedla k dosažení  patřičných intelektuálních schopností a vědomostí . Vzdělání se stalo nutnou podmínkou pro důstojné společenské postavení   a zabezpečovalo  lepší předpoklady pro budoucí kariéru. V poměrně širokém záběru studia si svojí pozici našla také hudba. Není proto překvapivé, že v Českém království mezi jedinci urozeného původu najdeme  mnoho nadšených hudebních diletantů, kteří se v tomto uměleckém oboru velmi dobře orientovali a dosahovali pozoruhodných  výsledků.

    Již před několika desetiletími, na základě prací Tomislava Volka , publikoval Emil Vogl  stručnou informaci, týkající se výuky hry na loutnu dcery hraběte Jana Josefa z Valdštejna (1684-1731), Marie Anny. Podle účetních záznamů, zachovaných ve fondech furstenberského  křivoklátského archivu, zámožný otec, tehdy malé dívenky,  najímal od roku 1715 k tomuto účelu pražského loutnistu Jiřího Vojtěcha Kalivodu za 4.zl. 30 gr. měsíčně. Kalivoda  zřejmě patřil ke známým pražským hudebníkům a podle výše uvedeného honoráře, byl dobře oceňovaným pedagogem . Zanedbatelný není ani jeho podpis v žádosti o povolení pražské hudební akademie , datované 27. březnem 1713. Bohužel, více podrobností o Kalivodově životě zatím schází.

     Z furstenberských účtů vyplývá, že se Marie Anna  z  Valdštejna (1707-1756) hrou na loutnu zabývala nejméně osm let. Je to dost dlouhá doba, aby se její  muzikálnost mohla dostatečně rozvinout . Není však pravděpodobné, že by primární snahou mladé šlechtičny bylo dosažení  výjimečnosti v ovládání tohoto nástroje.  V případě Marie Anny šlo zřejmě na prvním místě o společenskou prestiž, která ovšem nemusela vyjít takzvaně naprázdno.  Už během jejího dětství v Čechách žilo několik významných loutnistů šlechtického původu, jejichž věhlas dosáhl až k císařskému dvoru. Jmenujme alespoň tou dobou již stárnoucího Jana Antonína Losyho z Losinthalu (1650-1721), Jana Adama Questenberka (1678-1752), majitele Jaroměřic nad Rokytnou, nebo Philipa Hyacintha Lobkovice ( 1680-1734) spolu s jeho druhou manželkou  Annou  Marií Vilemínou ( 1704-1754), kteří na zámku  v Roudnici nad Labem nejméně jednou hostili slavného drážďanského loutnistu Silvia Leopolda Weisse (1687-1750). Módní loutna  tak byla chápána za  jaký si  hudební atribut  tehdejší  aristokracie. Není proto divu, že podnikavý a cílevědomý J. J. z Valdštejna mimo jiné investoval do hudební průpravy své dcery.

      V roce 1723 se šestnáctiletá Marie Anna provdala za Josefa Viléma Arnošta z Furstenbergu (1699-1762). Zdá se, že hraběnčiny záliby tehdy musely ustoupit důležitějším, manželským povinnostem, protože tímto datem zároveň  končí účetní záznamy o vyplácení honorářů J.V. Kalivodovi. Manželský svazek trval třicet tři let. Přinesl  dva syny a dceru, z nichž všichni tři se dožili dospělého věku. Nebyla zatím  objevena žádná významnější zpráva, která by dokazovala, že také oni  se  v mládí intenzivně  věnovali některému hudebnímu nástroji. Samotná Marie Anna zemřela ve svých čtyřiceti devíti letech, snad na následky nešťastného porodu čtvrtého dítěte.                                                                                                                                                              

 

Pětisborová barokní kytara v italské rané
monodii a její podíl na vývoji bassa continua

(Bakalářská diplomová práce, Brno 2008)

is.muni.cz/th/90570/ff_b/Dipl._prace_08__MC.pdf

Několik poznatků  k duchcovskému hudebnickému  rodu Partschů

       Ještě v nedávné době bylo velmi málo známo o hudebním dění v Duchcově během 17. a 18. století.   V rámci této tématiky byl veškerý zájem  zpravidla upírán především na jedinou  osobu,  Frantze Xavera Partsche (1760-1822).  Avšak podle nově zjištěných historických pramenů, oproti jiným duchcovským  hudebníkům, nemá tento známý duchcovský rodák na zdejších hudebních aktivitách paradoxně významnou  bezprostřední účast. Také některá ustavičně omílaná konstatování na základě informací uveřejněných v časopise Čechoslav   Aloisem Jelenem (1801-1857) v roce 1825, mohou být v jistém ohledu poněkud zavádějící. Obecně lze proto  učinit závěr, že trvalým působištěm  F. X. Partsche  rozhodně nebyl rodný Duchcov nebo některé z míst v blízkém okolí.  Po několikaletém studiu na jihlavském gymnáziu, navazujícím pražském studijním pobytu a pětileté službě u knížete Auersperga, se  jeho druhým domovem stala metropole Českého království. Zde poté proslul jako schopný a výkonný hudební praktik, ale i jako skladatel duchovní a světské hudby. Vrcholem Partschovy kariéry bylo jistě jmenování na místo ředitele hudby v Týnském chrámu na Starém městě pražském. K  Partschově prestiži  také přispívá uvedení jeho jména v lexikografickém díle Jana Bohumíra Dlabače (1758-1820)  Allgemeines historisches Künstler-Lexikon für Böhmen und zum Theile auch für Mähren und Schlesien, vydaném  v  Praze roku 1815. Nebyl opomenut ani  v předmluvě  hudebně didaktického spisu  Počátečni a wšeobecni základowé ke wšemu uměni hudebnému rožmitálského kantora Jakuba Jana Ryby(1765-1815), vydaného  po smrti autora v Praze roku 1817.  Ryba svojí práci dokončil už o sedmnáct let dříve, tedy v době, kdy Partschovi bylo čtyřicet let. Není vyloučen osobní kontakt obou hudby milovných  vzdělanců, jisté však je, že Partsch i přes svůj původ, je v Rybově díle zařazen mezi hudební elitu českého národa.

       Kdy se Partschové usídlili v Duchcově není stále dostatečně objasněno. Muselo to však být nejpozději do roku 1690. Patrně šlo o rozrostlý rod, protože s nositeli jména Partsch se setkáváme i na jiných místech valdštejnského majetku. Nelze tvrdit, že by duchcovští Partschové byly výhradně umělecky zaměřeni  nebo vždy oplývali mimořádným vztahem k hudbě.  Více se nabízí předpoklad, že jedinci, kteří se celoživotně věnovali hudebně pedagogickému povolání,  byli oproti celkovému počtu v podstatné menšině. K tomu je nutné podotknout, že ve městě tehdy žilo několik dalších schopných hudebníků, úplně jiného rodinného původu. Není proto příliš pravděpodobné, že by Partschové   zaujímali vyšší hudebně intelektuální pozici v tehdejší duchcovské městské společnosti. Naopak, žili především běžným životem obyvatel  poddanského města a stejně jako ostatní  se potýkali se všedními  světskými problémy. Na druhou stranu je třeba dodat, že snadno vysledujeme  společenské vzestupy několika členů rodiny, jako udělení titulu  regenschori  Hansi Petrovi Partchovi (1710?) anebo jmenování Johanna Christopha Partsche do městské rady roku 1708. Kromě těchto a jistě i jiných šťastných okamžiků  se v rodinném kruhu poměrně často odehrávaly   velmi smutné, tragické události, související s předčasným úmrtím. V roce 1724 zemřel krátce po porodu František  Partsch. Šest let poté nepřežil  novorozenec téhož jména a o několik dní později  ho následovala i jeho matka Marie Elisabetha Partschová. Roku 1749 zastihla smrt teprve osmadvacetiletou  Marii Veroniku  Partschovou. V roce 1756 zemřela jako dítě Františka Antonie Partschová a  nedlouho poté,  ve věku čtyřiceti let, ukončila životní pouť  také Anna Františka Partschová. Bylo by možné uvést ještě  další podobné případy…. Zdá se, že rodinná anamnéza nebyla příliš příznivá.

       Podle dostupných pramenů, vztahujících se k provozování hudby v Duchcově  během  17. a 18. století, je možné sestavit nepříliš rozsáhlý seznam členů rodiny Partschů, jejichž celoživotní profese souvisela s hudebními aktivitami při kostele Sv. Jiří, především pak Zvěstování Panny Marie:

 

Hans Christoph Partsch (čin. cca 1690-+1720): adstant (školní pomocník), tenorista.

Hans Peter Partsch (čin. 1710-+1724): cantor a regenschori. Nástupce Johanna Scheinpfluga.

Johann Christoph Partsch ml.(čin. 1713-+1746): školní pomocník a chrámový sluha + hudebník. Syn Hanse Christopha.

Frantz Josef Partsch (čin. 1727- +1749): varhaník

Johann Frantz Anton  Partsch ( čin. cca 1750-1775): varhaník a hudební pedagog. Otec Frantze Xavera.

Anton Partsch (čin. kol. r. 1777): houslista.

 

      Z duchcovských Partschů ,kromě Frantze Xavera, se  věhlasu mimo hranice valdštejnského majetku dočkal i jeho otec Johann Frantz Anton. I když stálé stojí ve stínu svého potomka jeho osobnost by si určitě zasloužila  větší badatelskou péči.  Stejně jako Frantze Xavera, nalezneme Johanna Frantze Antona v Dlabačově lexikografické práci. Je zde charakterizován jako schopný muzikus a školní rektor z Duchcova. Partsch je Dlabačem zmiňován také ve spojitosti s osobou  Antona Harnische (nar. kol. 1757-?), který pocházel z nedalekého Mikulova. Harnisch,  po osvojení hudebních základů  u svého příbuzného, mikulovského školního mistra Franze Wenzela Harnische, byl přijat do městské školy v Duchcově, kde jeho další  vzdělávání  pokračovalo právě  pod vedením F. A. Partsche. Harnisch pak během svého života proslul jako vynikající  hráč na klávesové nástroje i mimo hranice Českého království.  Zároveň je třeba připomenout, že F. A. Partsch má podíl také na hudební průpravě  svého  slavného syna.

        J. F. A. Partsch s velkou pravděpodobností  komponoval.  K jeho výtvorům podle všeho patří programní skladba ( sonáta) pro klávesový nástroj (cembalo)popisující bitvu, která se odehrála u Lovosic v roce 1756 (Muzeum české hudby Praha, sig. XXXIVE 192). Napovídá  tomu označení autora pouze příjmením, stejně jako v Dlabačově lexikonu, ale hlavně aktuálnost a kompoziční zpracování daného tématu.  Programní hudba, tak jak ji Partsch předložil, je typická především pro barokní období . Jako názorný příklad, vztahující se k německy hovořícím oblastem a tedy i vhodný k porovnání, můžeme uvést cyklus  šesti programních  sonát Musicalische Vorstellung einiger biblischer Historien Johanna Kuhnaua (1660-1722), vydaný v Lipsku v roce 1700. Druhou skladbou, jejíž autorství je možné přisoudit  J. F. A. Partschovi  je Duetto (Muzeum české hudby Praha, sig. XXXIV189) pro housle,  koncertantní  violoncello a doprovodný bass (basso continuo?). Na základě tradice jsou v dnešní době obě skladby stále přisuzovány Frantzi Xaveriovi. My se však můžeme oprávněně domnívat, že nejde o hudbu, která vznikla v raně klasicistní Praze, ale v Duchcově, na konci doznívající barokní éry.

 

                                                                  

Frantz Xaver Partsch v dobovém periodiku

 

        27.července roku  1790 bylo v pražských novinách K. k. Prager Oberpostamtzeitung  publikováno krátké upozornění na dvanáct písní  pro krásné pohlaví s melodiemi od Xaviera Partsche. -   Pan X. Partsch, zde v Praze,  zhudebnil dvanáct písní podle různých našich oblíbených básníků. Tyto charakteristické melodie jsou v plném souladu s obsahem písní….. –Jelikož si autor přál, aby se tyto písně setkaly s dobrým přijetím a aby  se staly ještě známějšími,  dává proto na vědomí jejich milovníkům, že jsou ode dneška po šest týdnů na Novém Městě v Hybernské ulici, v domě Losyů  č. 1017, v jeho bytě za jeden zlatý k mání.

      Máme před sebou stručný, ale zároveň velmi zajímavý  historický doklad, týkající se pražského pobytu známého duchcovského rodáka, v němž se objevuje  několik zajímavých momentů,  které si jistě zaslouží bližší pozornost.

       Praha  musela být pro třicetiletého Partsche  nepochybně inspirujícím prostředím.  Je snadné vypozorovat , že cílem jeho ambicí bylo vybudovat  si důstojnou pozici  a uznání v kruzích zdejší hudební  honorace, což se mu v budoucnu do značné míry také podařilo. Podle charakteristiky dvanácti písní lze vysledovat, že nejde o Partschovy  prvotiny, ale že jako hudební skladatel  musel mít minimálně dílčí úspěchy za sebou. Je také nepravděpodobné, že  by bylo příliš jednoduché inzerovat  první pokusy neznámého autora s nerozvinutou praxí, o jehož činnosti by neměla pražská veřejnost žádné ponětí. Novinový inzerát  zároveň mohl zafungovat  také jako jakási pocta, či záruka dobré kvality.

       Pozoruhodným okamžikem, který se v textu nalézá, je podrobný popis Partschova pražského bydliště.  Losyovský dům (dnes Lidový dům) byl původně výstavnou šlechtickou rezidencí, kterou si mezi lety 1651-57 nechal postavit knížecí (později hraběcí) rod Losyů z Losinthalu. Shodou okolností  mělo toto místo již v době Partschova pobytu za sebou pestrou hudební minulost. Losyové byly  známí svými hudebními zájmy, především díky loutnistovi,  hraběti Janu Antonínu Losymu z Losinthalu (1650-1721). Víme, že v losyovském paláci  se  uváděly hudební akademie, jichž se zúčastnila řada zajímavých osobností.  Avšak za Partschova pobytu byly podle všeho palácové prostory již  víceméně hudebně pusté.

       Z textu se dále dovídáme o jednom ze způsobů, kterým si Partsch  obstarával prostředky na své živobytí. Byla jím distribuce vlastních kompozic.  Cena , kterou si za jeden exemplář písňového cyklu tehdy účtoval, se zdá být poněkud vysoká, když vzpomeneme, že v této době se některé hudebniny, včetně tisků, prodávaly i za cenu několika krejcarů. Partsch zřejmě nabízel opisy, buď vlastnoruční  nebo k tomuto účelu najatého kopisty, kterého samozřejmě musel platit.

       Partschovým zájmem byla tedy na první pohled  Praha, nikoliv rodný venkov,  který mu bezpochyby nemohl poskytnout  takové možnosti jako česká metropole. Nakonec bylo by jistě velmi zajímavé zjistit, zda některá z kopií cyklu dvanácti  písní pro krásné pohlaví někdy dorazila  také do Partschova rodiště, valdštejnského Duchcova.

 

    Zpěváci na barokních kůrech duchcovského dominia  rodu Valdštejnů

 

        Důležitou součást historických pramenů  potřebných pro výzkum barokní hudební kultury na Duchcovsku   dnes tvoří farní účty. Kromě dokladů, týkajících se běžného kostelního provozu, v nich snadno nalezneme  řadu informací o hudební činnosti, která v období baroka vytvářela nedílnou zvukovou kulisu k liturgii snad každého většího svatostánku. V mnoha případech  se s hudbou  setkáváme dokonce  i v prostorách na první pohled nepříliš významných filiálních vesnických sakrálních staveb. Farní účty  tak mimo jiné zahrnují  různé záznamy o nákladech na hudebně doprovázené mariánské poutě, zpívané mše, nešpory a requiem, výdaje na pravidelnou údržbu jednotlivých nástrojů, včetně jejich nákupu, nebo záznamy finančních částek za pouhé nové smyčce a sady  strun. Nechybí  však ani výplaty honorářů kantorům, varhaníkům, trompetistům a pozounistům, diskantistům, altistům, tenoristům, adstantům, houslistům, violonistovi a konečně také osobám v roli manuálních pomocníků jako byli kalkanti, nosiči, či opatrovníci positivu nebo violonu.

        Významné postavení v barokní chrámové kapele  tvořili zpěváci. Vedle kantorů a varhaníků  patřily téměř vždy k lépe  honorovaným hudebníkům. V účetních záznamech,  na rozdíl od většiny instrumentalistů, se několikrát setkáváme  dokonce s uvedením jejich jména. Jde především o diskantisty a altisty, v některých případech také tenoristy. Na základě vyplácení honorářů je nutné uvažovat o dospělých osobách.   Je třeba ale upřesnit, že vedle těchto, podle všeho prominentních hudebníků, se na hudební praxi podílela ještě skupina zpěváků, v účtech jmenovaná jako cantoribus. S nejvyšší pravděpodobností jimi byli především svěřenci kantora, kteří vytvářeli podstatnou část chrámového sboru.

        S bližšímí informacemi, týkajících se duchcovských zpěváků,  se  poprvé setkáváme v roce 1677 v zakládací listině zbožného Bratrstva sv. Cecílie. Zde jsou jmenováni diskantista Laurentius Reichel a altista Georg Wentzel Heinrich. Tenoristu ani basistu k tomuto datu zde nenalezneme. Avšak je tu velká pravděpodobnost, že  dva scházející hlasy zastávali adjuvant Mathias Heinrich Schirmer  ( tenor ?) a kantor a regenschori Joannes Ignatius Scheinpflug (bas ?).  Bližší zprávu o tenoristovi máme až z roku 1692. Byl jím  školní sluha, adstant Johann Christoph Partsch (st.), kterého ke zmíněnnému datu můžeme opět najít ve svatocecilské listině.

       Podle duchcovských farních účtů  diskantisté, altisté  a tenoristé  na místním kůru zastávali důležitou úlohu po celou první polovinu 18. století. Účetní záznamy však kromě výše honoráře nic bližšího většinou nepřinášejí. K dispozici máme opět pouze seznam členů Bratrstva sv. Cecílie v němž je možné nalézt tenoristu Johanna Josepha Petzolda (1740),  altistu Johanna  Josepha Jeringa (1750) a diskantistu Antona Rehwalda  (1750), působícího toho času ve Flájích. Tenorista Petzold, který zároveň zastával místo duchcovského  varhaníka a o něco později i školního rektora, je krátce zmiňován spolu s blíže neznámým bakalářem Benekem také v přípisku k hudebnímu inventáři duchcovského kostela Zvěstování Panny Marie, dodatečně připsaného duchcovským děkanem Johannem Petrem Walterem roku 1751. Petzold i Beneke v něm figurují jako osoby zodpověděné za spravování kostelních hudebnin.

      Podobnou praxi, kterou poznáváme v barokním Duchcově, je možné zjišťovat také na dalších místech valdštejnského panství i mimo jeho hranice. Kromě záznamů vztahujících se k pravidelnému vyplácení zpěváků, můžeme například ve farních účtech Horního Jiřetína nalézt  k roku 1705  diskantistu  Andrese Geiersteina a tenoristu  Hanse Griesbacha.  Podobně o rok později v nedalekých Mariánských Radčicích, zpravovaných oseckými cisterciáky, je zmiňován diskantista Hans Georg Griesel. A konečně ani arcibiskupský Světec není na sice obecné, informativní záznamy nijak skoupý.

     Je zřejmé, že Duchcov, potažmo valdštejnské dominium a jeho okolí, nedostatkem zpěváků určitě nestrádaly. Naopak můžeme předpokládat, že pěvecké umění, podobně jako varhanické, zde bylo dobře rozvinuté a dosahovalo úctyhodných výsledků. Tento závěr přirozeně nabízí otázku, kde tito hudebníci byli školeni a získávali potřebné zkušenosti. Odpověď je zatím neznámá. Její hledání bude jistě zajímavé, možná až inspirující pro budoucí, doufejme lepší časy.